Náš sponzor

eukanuba.png

genomia_logo_new.png

Jste zde

Domů » Chov » O plemeni - King Charles Spaniel

KING CHARLES SPANIEL - historie plemene

King Charles Spaniel - historie plemene

 

Tito malí španělé byli po dlouhá staletí svými majiteli zbožňováni a vysoce ceněni. Když se ohlédneme do minulosti, najdeme o nich první písemné zmínky okolo roku 1570. Byli popisováni jako psíci, kteří se díky své roztomilosti zapsali do srdcí majitelů.

Lékař královny Elizabeth, Johannes Caius, popisoval "přítulné a jemné španěly", které chovaly dámy u dvora. Stali se známí i tím, že svým pánům zahřívali nohy a zároveň na sebe stahovali obtížný hmyz.

Vyskytovali se v různých barvách, nejčastěji v hnědo-bílé, černo-bílé a černé. Jejich vzhled byl velmi odlišný od toho, jak je známe dnes. Měli špičatější tlamu, uši a nohy měli silně osrstěné a ocas nosili hodně vysoko. Na starých obrazech z té doby je vidět, že se spíše podobali papillonům než dnešním kingům.

Do popředí zájmu se tito španělé dostali za vlády Charlese I a Charlese II (1625 – 1685). Král Charles byl první, který si vysoce cenil kvalit těchto rozkošných malých psíků a po celou dobu jeho panování se malí španělé pohybovali na královském dvoře. Byl to ovšem až jeho syn, Charles II, po kterém později dostali své jméno. Ten je miloval celý svůj život a jeden z nich byl dokonce u něj na lůžku, když umíral. Přítomnost malého psíka na smrtelné posteli krále značně překvapila biskupa Burneta, který přišel dát panovníkovi poslední pomazání.

V roce 1613 přivezl do Anglie kapitán Saris malé španěly, které dostal v Japonsku darem od císaře. Z dochovaných záznamů víme, že se v té době dovezení východní španělé velmi podobali těm západním; a to velikostí, barvou i tvarem těla.

Marie Henrietta, sestra Charlese II, zase od francouzského dvora přivezla malé černé španěly. Tito černí psíci měli pálení nad očima a na nohách a proto se o nich mluvilo jako o psech s rozžhavenýma nohama. Pálení okolo očí zase dalo základ pověsti o tom, že vytváří jakési oči šestého smyslu, kterými tito psíci mohli vidět duchy a zbloudilé duše.

Když král James II ztroskotal u skotského pobřeží a byl nucen opustit svou loď, jeho prioritou byli malí španělé. Podle svědectví posádky zavelel: "Zachraňte psy! ……… a vévodu z Monmouth."

Plukovník Churchil, který se později stal prvním vévodou z Marlborough, patří mezi první chovatele malých španělů, kterým šlo v chovu o nějaký dlouhodobý záměr. S ním se pojí i známá pověst o tom, jak jeho paní netrpělivě očekávala manželův návrat a hodně času trávila se svou hnědo-bílou fenkou na klíně. Nervózně přejížděla palcem ruky po její hlavě. Fenka později porodila pět štěňat a všechna měla na hlavě malou hnědou skvrnu, která připomínala otisk palce. Dnes sice již víme, že tato pověst nemůže být z historických důvodů pravdivá, ale nic to neubírá na jejím kouzlu.

Rod Marlborough asi udělal pro toto plemeno víc, než kdokoliv jiný. Po Stuartovcích mají sice jméno a slávu, ale vévodové z Marlborough cílevědomě pracovali na jejich typu a povaze, pro kterou si jich ceníme dodnes. Malí španělé ze zámku Blenheim, sídla rodu Marlborough, byli opravdu výjimeční a díky tomu se také dostali do knihy The Dog, kterou v roce 1848 napsal William Youatt. Malí španělé jsou zde rozděleni na dvě plemena: Blenheim španěly a King Charles španěly.

Intenzivní a selektivní chov King Charles španělů začal až v devatenáctém století. Pokud ale budeme studovat dřevoryty, malby a fotografie z posledních sto let zjistíme, že se toto plemeno změnilo jen málo. Při srovnání s pekinézi, dovezenými v roce 1860, nebo později s buldoky je patrné, že tato plemena byla původně mnohem více osvalená, než jak je známe dnes. King Charles španěl však zůstává stále stejný.

palac-blenheim-1898-psi-ve-vlastnictvi-9-vevody-z-marlborough.jpg

palác Blenheim, 1898, psi ve vlastnictví 9. vévody z Marlborough  se svými handlery

   Před více než dvěma stoletími se začaly v jedné londýnské hospodě v oblasti East Endu konat výstavy malých španělů. V roce 1885 byl založen Toy Spaniel klub; v této době se jednotlivé barevné rázy posuzovaly odděleně, tedy King Charles (Black & Tan), Blenheim (Red & White), princ Charles (Tri-color), a Ruby. Byl přijat první standard plemene a King Charles spaniel byl také vyobrazen na dřevořezbách tehdejšího viktoriánského umělce. Na výstavy bylo v té době přihlášeno okolo dvaceti psů. O pár let později, v roce 1904, to již bylo 109 jedinců.

V roce 1902 bylo na zasedání klubu v Crystal paláci rozhodnuto, že vzhledem k tomu, že se všechny barvy malého anglického španěla mohou narodit v jediném vrhu, musí tedy být jednou rodinou, jedním plemenem a že toto plemeno by mělo být nazváno, vzhledem k historickým souvislostem, King Charles Spaniel. Nadřazený Kennel Club však trval na tom, aby zůstal zachován název English Toy Spaniel a psi zůstali rozděleni podle barev.

Mocní přátelé klubu intervenovali až u samotného krále a tak se nakonec Kennel Club musel podřídit přání Edwarda VII, klub byl přejmenován na King Charles Spaniel Club a malí angličtí španělé všech čtyř barev dostali jméno po králi Charlesovi II, King Charles Spaniel.

Cruft's 1957

Tímto však historie nekončí. Na počátku 20. století byli dnešní Cavalier King Charles Spaniel a King Charles Spaniel jediným plemenem i když byli odlišní v typu. Kingové byli spíše malými orientálními psíky s typicky východním výrazem a předsunutou spodní čelistí, zatímco kavalíři více odpovídali původnímu typu z dob krále Charlese II. A tak tedy posledním zlomem v historii malých anglických španělů je rok 1927. V tomto roce si totiž Rosewell Eldridge dal do Cruftova katalogu inzerát s cenou 25 liber pro King Charles španěla "starého typu", tedy psa, který by se co nejvíce blížil typu psů z doby krále Charlese II, tak jak byli známí z dobových maleb. A to je počátek odděleného chovu kingů a kavalírů a zároveň počátek novodobé historie těchto dvou plemen.

Na otázku, kde je tedy původ těchto psů, je odpověď jednoduchá i složitá zároveň. Jisté je, že jejich kořeny pocházejí z dálného východu, což je více pravděpodobné než teorie, že se do Evropy dostali přes italské dovozce ve 12. a 13. století přímo z Číny. Také je jisté, že po jejich příchodu do Evropy docházelo ke křížení s orientálními psy, jako např. s malými buldoky a asijskými španěly.

Pátrání po historii anglických Toy španělů je takové malé dobrodružství a máme veliké štěstí, že se tito psi těšili náklonnosti králů a šlechty, takže o nich existuje dostatek písemných záznamů. Nezapomínejme, že historie kingů jde do začátku minulého století ruku v ruce s historií kavalírů, takže i pro majitele kingů bude tím nejlepším průvodcem historií plemene kniha "The Cavalier King Charles Spaniel - The origin and Founding of the Breed", kterou napsali Tina a Dennis Homes. A pokud se vám nechce objíždět všechny světové obrazárny a muzea, nabídne vám pohled na historii King Charles Spanělů přes dobové obrazy další úžasná kniha "The Cavalier King Charles Spaniel A Tribute In Art" od Barbary Garnett-Wilson. Najdete v ní víc jak 160 reprodukcí obrazů zachycujících malé španěly od 14. do 20. století.

Na závěr bych chtěl vzpomenout na nedávnou akci v Blenheim paláci. Ta totiž mimo jiné ukazuje i to, jak se chovatelé k historii svého plemene stále vracejí a mají ji v úctě. Až někdo v budoucnu bude psát o historii tohoto plemene, stane se jistě Blenheim show 2010 jedním z prvních záznamů novodobé historie plemen kingů i kavalírů.

 

historie2.jpg

   palác Blenheim 2010, návrat ke kořenům po 112 letech, kavalíři a kingové společně v jednom výstavním kruhu

zdroj: internet